fedor4

Přepis části z pořízeného záznamu rozhovoru s Jurajem FEDOREM

Datum: 10. srpna 2002 (sobota-poledne)

Místo: bydliště Jozefa Matulaye, U Koupaliště 14, Karlovy Vary

Přítomni: Juraj Fedor (JF), Václav Eminger (VE), Hana Catalanová (HC), Josef Bílek (JB); pozdější příchod Jozefa Matulaye (JM)

Audio záznam i přepis: Hana Catalanová

………

JF: Ty gulagy, co o nich tady píše, ty už nejsou. 12. 12. 1961 byly největším výnosem Sovětského svazu zrušeny. Gulagy byly zrušené. Ale protože na Kolimě nemají telefon, ani pošta tam nechodí, tak tam ten výnos ještě nedošel. A to co on mi tu poslal, tam už stojí vysoké baráky. (s odkazem na dopis a přílohu KS)

HC: No gulagy jako takové už nejsou, to přece všichni ví.

JF: To, co tady napsal, tak z toho není už nic. Ani jeden.

HC: Gulag už nefunguje žádný, nebo ano?

JF: Prosím, dojděte si na ruské velvyslanectví a přesvědčíte se na vlastní oči, že tam ještě jsou.

VE: Vy sám osobně jste tam byl?

JF: Ano, třikrát.

HC: Pan Fedor říkal, že tam byl čtyřikrát…

JF: Ano, byl jsem tam čtyřikrát.

VE: A kde jste tam byl?

JF: Na Solovětských ostrovech.

VE: Tam jste byl?

JF: Ano.

VE: A co ten klášter tam? Ještě ho nedali zpátky církvi?

JF vrtí hlavou, že ne.

VE: A co tam tedy je? Co s tím chtějí dělat?

JF: To chtějí vyhodit do povětří.

VF: To je nemožné. Vždyť je to obrovské. To se nedá dost dobře… Poslyšte, máte tady mapu?

HC: Já tady mám jakési plánky z nějakých pamětí. Ale nevím co a kde to je…

VE: Ukažte, já se podívám. Krasnoje…

JF: Krasnoje? To nic. To už není. To už neexistuje. (smích)

VE: Ano? Takže abychom se, pane Fedore, abychom se domluvili. Proč jsme za vámi přijeli. Poslyšte, já chápu vaše rozčarování, že vám americké úřady řekly, že vám tu práci co tak děláte – nejste sám, je vás víc – že vám budou refundovat. Znamená to, že vám ty peníze, ty náklady, zaplatí.

JF: My jsme o těch nákladech nehovořili. Pan velvyslanec, či ten, co ho on poslal, ano, tak mi řekl, že to dostaneme. Ještě já jsem musel dát v Bratislavě 500 korun, protože jsem musel založit účet v bance.

VE: Ano.

JF: Tak to jsem musel ještě dát já osobně a dodnes nemám na účtu nic.

VE: Na vašem účtu?

JF: Ne na mém. Na účtu naší organizace, Konfederace pronásledovaných komunismem.

VE: Slovenská, ano?

JF: Ano, ano.

VE: Chci se zeptat. Vy jste tedy na tom velvyslanectví odevzdal ten seznam lidí.

JF: Ne, tak ne. Víte, my když jsme přišli do Kolimy, Kolima je … Když se nám vrátil ze Sovětského svazu – tady to můžu dokladovat – pan Nurko z Michalovců, který byl od nás sebraný v roce 49, v lednu 49, byl odvlečený přes Rakousko, tak tady píše v 90. roce – Baden v Rakousku, Užhorod, transity a tábory Kyjev, NKVD Moskva, transit atd. a Kolima je jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest. Pět. To je Magadar, Kadakčan, Alkakala, Izvestolský a Jagorný.

VE: Tohle vám tedy dal, to je to, co vám prezentoval člověk, který se vrátil ze Sovětského svazu.

JF: Ano.

VE: Nurko Stanislav.

JF: Ano, z Michalovců. A už jsme někde. Když teď například přijdete do archivů v Moskvě, tam je mladý, asi sedmadvacetiletý plukovník – velitel archivu. A on se ptá: jaké číslo? Když nebudete vědět číslo lágru, tak vám neřekne nic. A když číslo řeknete, řekne vám: Ty špione! (smích) Odkud víš číslo?

A když se tam dostanete, vezměte sebou vodku. Ten plukovník prodá za litr vodky celé Mauzoleum. (smích)…

VE: Kdy se vrátil tenhle pan Nurko?

JF: V devadesátém.

VE: V devadesátém. Tak to už je dneska dvanáct let.

JF: Stále žije.

VE: A mám tady – to jsem přinesl – my jsme uveřejňovali…my jsme tam našli ještě v roce 2000 jednoho faráře katolické církve; u slovenských vojáků byl i farář. Jakýsi Grečko z Rimavské Soboty. Napsali jsme tam a pan farář dal rodině zprávu, a představte si, že se vůbec neozvali… Tady jsou seznamy slovenských vojáků – v ruštině, kde zahynuli. Partyzáni, kde byli… A teď si představte. Když se vrátili, přišli domů, tak byli zajati a šli do zajateckého tábora u Berlína. A v roce 45 při dobytí Berlína sebrali Rusové všechny do gulagů.

VE: Podívám se.

JF: To je psáno v azbuce.

VE: Však to umím číst.

JF: Prešov, Čadca, Levoča a odjinud. Velitelem pluku byl Horevič Jan a Horevičová, manželka, Piešťany, Štefánikova ulice 45.

VE: Z jakého roku je to? Je to i z roku 2000?

JF: To jsme tam byli v archivu, okopírovali jsme to. A tady jsme našli i maďarské ženy. To bylo zveřejněné i v maďarských novinách (ukazuje zažloutlý výstřižek z novin s fotografií jakýchsi žen).

VE: … speciálně mne zajímá osud amerických zajatých vojáků z korejské nebo vietnamské války, kteří se dostali do tehdejšího Sovětského svazu.

JF: Teď je americký president s Putinem dobrý kamarád…

VE: Teď hovoříme, pane Fedore, o tom, že vy máte seznamy…

JF: Mám! Přesně!

VE: Přesně.

JF: A víte jaký? Teď vám to vysvětlím. Tam nám dávali takové, asi takhle veliké bílé papírky (naznačuje formát cca A6). Tam voják napsal své jméno, u kterého pluku sloužil, u které americké jednotky, kterého dne a kde byl zajat. Na druhou stranu napsal, koho a kde má v Americe. Potom, když jsme to předložili tomu pánovi na velvyslanectví…

VE: Vy jste tedy předložil tyhle lístky.

JF: Ano. My bychom jinak nevěděli, to museli oni sami napsat. Teď si představte, že řekl: tak si to ověříme. Asi za půl hodiny přišel zpátky a řekl: ano, máte pravdu.

VE: A dal vám ten seznam zpátky.

JF: Ano.

VE: A vy ho máte.

JF: Mám.

VE: A oni s tím nic nedělali…

JF: Ne!

VE: Dobře. Já bych s tím chtěl něco udělat.

JF: Tak pět milionů korun!

VE: Pět milionů korun.

JF: Ano.

VE: Dobře. Na dolary je to kolik? Já jsem ochoten vyjednat…

JF: Ne pro mne! Pro naši organizaci.

VE: Dobře, dobře. Pro vaši organizaci. Já jsem ochoten vyjednat určitou sumu – to bychom se domluvili – určitou sumu. Pět milionů…

JF: Například do toho roku 91 bylo kde byl, kde je, kde zemřel… V našich novinách bylo uveřejněné, ta jména, aby se lidi mohli přihlásit.

VE: To byli jenom Slováci?

JF: Jenom Slováci. A některé jsme přivezli zpátky – vzpomínám na Vorkutu. Vorkuta byla rozdělovna. Vorkutou museli projít všichni…

VE: Na Vorkutě byly doly.

JF: Ale přes Vorkutu – přes ten hlavní lágr – museli přejít všichni. A tam každý dostal takové, 18. května 1945 vydané osvědčení pro něho – a odtud byli posíláni do různých lágrů. Pěšky. Museli jít pěšky. Tady jsme zachytili – 22.9.45 bylo napsáno do Spišské Nové Vsi rodině, pak se to založilo.

VE: To jsou zajímavé věci. Vy ten seznam…

JF: Mám!

VE: Máte ho sebou?

JF: Nemám. Mám ho doma.

VE: Dobře, máte ho doma. Samozřejmě že k výplatě peněz by bylo zapotřebí, abychom alespoň jedno jméno z toho seznamu ověřili.

JF: Ano. To můžeme udělat. Paní Catalanová, četl jsem ten dopis. Ano. Tak. Uděláme to bez peněz. Dejte seznam a my vám tam napíšeme číslo lágru. V kterém lágru byl k tomu a tomu dni. Například k prvnímu květnu 2001.

HC: Jenže pohřešovaných je hodně a nikdo neví, kolik z nich je v Rusku…

JF: No když tam nebude, tak tam nic nenapíšeme. A teď, když se naši vrací, věřte, že jich tam bude ještě víc. Věřte, že jich bude víc. I Francouzi…

VE: Takže je to otázka finanční stránky věci. Vaše organizace je ochotná za úplatu, kterou jste zhruba jmenoval – těch pět milionů korun…

JF: Ano.

VE: …slovenských korun, jste ochotni nám osobně předat, odevzdat nám seznam…

JF: Ano. Ano. Seznam, který jsme k 1. květnu 2001 pořídili.

VE: Jedná se o konkrétní osoby, jsou tam jména…

JF: Ano, jméno, u které jednotky sloužil ten americký voják a u kterého města padl do zajetí… (zmiňuje i Francouze, kteří se tam dostali v r. 51)

VE: Takže vaše organizace by mohla za pět milionů slovenských korun předat seznam asi přibližně 130 amerických zajatých vojáků…

JF: Až se teď naši vrátí, možná jich bude víc. Jsme si jisti těmi 130, co máme.

VE: Takže jste ochotni ten seznam za 5 milionů korun předat.

JF: Ano.

VE: A oni vám nebyli ochotni v Bratislavě těch pět milionů korun dát?

JF: Já jsem s nimi o penězích nemluvil. Oni sami navrhli, že naší organizaci nějaké peníze dají. Ještě já jsem musel ze svých peněz zakládat účet…

VE: To jste říkal… 500 korun…

HC: Pane Fedor, ta vaše organizace, ta Konfederace, to je…

JF: Naší Slovenskou republikou uznaná organizace.

HC: … a to je jako výdělečná společnost, nebo… jak jste vlastně přišel k té sumě pěti milionů korun? Čím je ta suma opodstatněná, když říkáte, že se jedná o humanitní společnost?

JF: (zlostně) O tom se nebudu bavit! Jedna fotografie v Blesku stojí padesát tisíc korun s holýma ceckama! Nezlobte se …

HC: Myslela jsem, že se bavíme o humánních věcech…

JF: Není humanita!

HC: Není humanita…

JF: Já jsem důchodce. A co ten pán? Proč se se mnou nesešel? Měl 600 kilometrů. Jak je to možné? (jedná se o cesty KS do Česka při pátrání komise Pentagonu)

HC: Vždyť on o vás vůbec nevěděl! Neznal ani vaše jméno – nic o vás. Setkání s vámi se mělo uskutečnit, jak jsem vám již psala, ale nedošlo k tomu. Já jsem o vás také vůbec nevěděla. Kontakt na vás jsem dostala od pana Ludvíka a pana Komínka.

JF: To neexistuje tohle, víte. Všichni mne znají na Slovensku. Na obálku stačí napsat jenom jméno a dopis mi přijde…

VE: Znamenalo by to potom, jestliže vám dobře rozumím, že když jste do té bratislavy dal ten seznam, oni mohli být takoví, že ho mohli okopírovat a vám ten originál vrátit – člověk to nezná, všechny ty jejich způsoby. Takže si to okopírovali a oni ten seznam mají.

JF: No to je možné. Víte, u toho jsem nestál. Odešel s tím. Byly to ty papírky, 116 nebo kolik, kam každý voják napsal…

VE: Takže vy jste jim tam předal 116 těch papírků…

JF: 126. Tak nějak.

VE: Dobře. 126 těch lístků, oni to od vás vzali – vy osobně jste to předával?

JF: Ano.

VE: Osobně?

JF: Ano. Však nás tam u toho bylo šest nebo sedm.

VE: Tak vy jste jim to tam předložil a oni to od vás vzali a po určité době…

JF: Asi za půl hodiny…

VE: Dobře.

JF: … řekl: ano, máte pravdu, padli do zajetí.

VE: Máte pravdu, padli do zajetí. A to bylo všechno?

JF: Všechno.

JB: A víte jmenovitě, komu jste to dával?

JF: Takové nějaké jméno. Mám to všechno napsané. Podepsané komu, s kým jsem jednal. Takový protokolek je o tom napsaný.

JB: Nepamatujete si, s kým…

JF: Ne, nepamatuji.

VE. Ne. No tak dobře. Podle mého názoru – už vzhledem k tomu, co máte, už jenom vzhledem k těm pohřešovaným slovenským vojákům, těm zavlečeným, nezvěstným. Já jsem svého času pracoval v ….(?) zajišťovací divizi… - tak tohle je seznam zajištěných osob z okresu….

JF: To je v Prešově. Kdy a kde se narodil, z které vesnice, kdy byl zajištěný a kdy byl vyvezený.

VE: To je zajímavé, to vám povím. To jste, člověče, udělal kus …

JF: Tohle není nic. Takových mám ještě 45 tisíc – to jsem nebral sebou.

VE: Takže tohle je seznam ze Slovenska.

JF: Ano, ano. Z pětiny (?) už jsou doma. Tak si představte, že v roce 99 jsem maďarskému velvyslanci napsal, že jsme našli …(??)… Byl tam v příhraničí v ústavu. Jmenovaný nemá nohu. Podařilo se ho vrátit domů.

VE: Vy máte takové dokumenty…

JF: My jsme založili nadaci… (ukazuje jakýsi dokument) Koupili jsme kasárna – za korunu – rok tam stojí a nic.

HC: Tam je asi třeba rozsáhlá rekonstrukce, ne?

(Zvoní zvonek a po chvíli vchází Jozef Matulay)

JM: Pane Bílku, prosím vás, pracoval jste pro vojenskou rozvědku?

JB: Samozřejmě že ne.

JM: Ten názor teď přišel, že jste byl u vojenské kontrarozvědky.

HC: To je Cibulka, ne? Napřed StB, teď už VKR?

JM: Nezlobte se, ale vidím vás poprvé. Ale pokud by to byla pravda, věřte, že byste u mne nebyli vítáni. Kdybyste byli příslušníci VKR nebo členové KSČ. Takoví lidé…

JB: To plně chápu.

VE: Pro vaši informaci, já se jmenuji Eminger, byl jsem od roku 48…

JM: Já vás každého vidím poprvé v životě a chci být tedy přesvědčený, že jsme všichni skuteční antikomunisti. A že víme, proč jsme na téhle straně barikády. Vadilo by mi, kdyby to mohlo být jinak. To musíte pochopit, že by mi to vadilo.

JB: Já nemůžu udělat nic jiného než vám dát své slovo, že nejsem a nikdy jsem nebyl nic takového.

JF: To byla moje chyba, že jsem se jich hned nezeptal.

JM: Nevím, co tedy mezi vámi a Petrem tedy je. Ty pochybnosti je třeba vyvrátit. Já vás vidím poprvé a bylo by sakramentsky neseriozní, kdybych vás z něčeho nařknul. Já se tedy jenom ptám.

HC: Když Petr Cibulka někoho obviňuje, musí přece předložit nějaké důkazy, musí z něčeho vycházet…

JM: Já nevím, z jakých pramenů to má. Nevím.

(vzájemná výměna navštívenek…)

VE: Já jsem byl vůbec první politický vězeň komunistického Československa. Takže abychom to nějak uzavřeli. Pan Fedor chce za seznam peníze.

JF: Ano, z ruky do ruky. Šek proti seznamu.

HC: Dáte nám jedno nebo dvě jména na ověření? Ani auto se nekupuje bez zkušební jízdy. Jde o velkou částku peněz.

JF: Z ruky do ruky. A bude jich víc až se teď v srpnu vrátí naši lidé.

(Krátce poté byl rozhovor ukončen a VE, HC a JB odešli.)