Američtí přeběhlíci v korejské válce a osud jednoho z nich v komunistickém Československu

Korejská válka se rozpoutala v červnu 1950, kdy severokorejská komunistická vojska (po domluvě s Čínskou lidovou republikou a Sovětským svazem) napadla jižní, prozápadní a demokratickou část poloostrova s cílem sjednotit obě části pod komunistickou diktaturu.

Spojenecká vojska s hlavním podílem amerických vojsk (jako vždy v bojích za svobodu v různých částech světa) přispěchala jihu na pomoc a severu zase pomáhaly čínské a sovětské vojenské síly. Válka si vyžádala mnoho obětí na obou stranách konfliktu  (přiznaných i nepřiznaných a také těch, co jsou dodnes pohřešované) a po třech letech a  po smrti J.V. Stalina konečně došlo 27. července 1953 k podepsání dohody o příměří mezi oběma Korejemi. Mír nebyl uzavřen dodnes, takže by se dalo říct, že válka může znovu vypuknout kdykoliv. Hranice mezi oběma státy na 38. rovnoběžce totiž  patří mezi ty nejstřeženější na světě.
Po uzavření příměří pak mělo dojít k repatriaci válečných zajatců na obou stranách. Své zástupce v Repatriační komisi neutrálních států mělo tehdy i Československo. Hodně severokorejských zajatců se rozhodlo zůstat na jihu, za což pak byly jejich rodiny a příbuzní na severu tvrdě potrestáni a mnoho z nich ukončilo své životy v nelidských podmínkách v tzv. pracovních táborech, jež v komunistické Koreji existují dodnes.

Překvapivě se objevilo 23 amerických válečných zajatců, kteří odmítli repatriaci do USA. (Edward Dickenson, Claude Batchelor, Clarence Adams, Howard Gayle Adams, Albert Belhomme, Otho Grayson Bell, Richard Corden, William Cowart, Rufus Elbert Douglas, John Roedel Dunn, Andrew Fortuna, Lewis Griggs, Samuel Hawkins, Arlie Pate, Scott Rush, Lowell Skinner, Larance Sullivan, Richard Tenneson, James Veneris, Harold Webb, William White, Morris Wills a Aaron Wilson.) Byli to mladí chlapci, většinou z chudších poměrů a s nízkým vzděláním, ovlivnění cílenou indoktrinací a vymýváním mozků, čehož se jim v zajateckých táborech dle svědectví dostávalo denně v hojné míře. Byli pak účelově využíváni k protiamerické propagandě a po uzavření příměří se obávali důsledků svého jednání. Tito zajatci byli převezeni do tábora blízko Panmundžomu a dostali 90 dnů na rozmyšlenou. Dickenson a Batchelor si přeběhlictví během této lhůty rozmysleli a přešli na americkou stranu. Vojenský soud je následně potrestal třemi a půl roky za mřížemi.

Zbylo tedy 21 přeběhlíků, kteří byli po uplynutí lhůty dopraveni do Číny. Odtud se pak během pár let postupně téměř všichni vrátili z komunistického „ráje“ zpátky do USA. Vojenský soud je pak již nemohl soudit, protože po zradě byli z armády se ztrátou cti propuštěni. V Číně zůstal pouze Veneris, který tam založil rodinu, ale i ten během let průběžně trávil nějaký čas v USA. Návrat trval nejdéle Webbovi, který se v Číně oženil s Polkou a v roce 1960 se s ní přestěhoval do Polska. Ten se po učitých těžkostech vrátil do USA až v 80. letech.

Jediný, kdo se už nikdy do své vlasti nevrátil, byl John Roedel Dunn. A o něm je tento krátký příběh, protože české úřady zabývající  se šetřením o amerických válečných zajatcích z války v Koreji jeho existenci jaksi opomenuly zmínit.

J.R. Dunn se narodil 29. června 1928 v Altoně, ve státě Pennsylvánie, kde s rodiči a dvěma mladšími sourozenci, bratrem a sestrou, žil do r. 1942, kdy se celá rodina přestěhovala do Baltimore, stát Maryland. Podle záznamů československé StB byla jeho rodina celkem dobře situovaná. Dunn vystudoval střední školu a pak pracoval jako obchodní agent na různých místech v Marylandu, přičemž večerně studoval architekturu. V prosinci 1950 narukoval do armády Spojených států a hned po skončení základního výcviku byl 1. června 1951 nasazen do války v Koreji. Již 24. července 1951 však padl do zajetí Korejské lidové armády. K období zajetí v táboře pod správou čínské armády ve svém životopise z 9. listopadu 1959 mj. uvádí: „Když jsem se dostal do zajetí, uvědomil jsem si pravou podstatu války v Koreji a vzbouřil jsem se proti myšlence, že jsem v táboře útočníků proti korejskému lidu. Od toho dne dělám vše v zájmu míru na světě. Když jsem byl v Koreji, intenzivně jsem studoval marxistickou vědu a ke konci války jsem dospěl k přesvědčení, že se nechci vrátit do Ameriky. Proto jsem požádal o povolení zůstat v Číně a pokračovat ve studiích.“
Do Číny se Dunn dostal v únoru 1954 a v září téhož roku začal studovat na lidové univerzitě v Pekingu. Zároveň byl využíván na výuku angličtiny. V říjnu 1957 se při studiích seznámil se Slovenkou Emílií Porubcovou, která v ČLR studovala jako stipendistka československé vlády. Toto seznámení a milenecký vztah s ní Dunnovi zpečetily jeho osud.

Porubcová se narodila do skalní komunistické rodiny 6. srpna 1932. Sama byla přijata do KSČ již v lednu 1948 pro aktivní a uvědomělé činnosti v komunistických mládežnických organizacích. Vystudovala dívčí gymnázium v Žilině a po maturitě pracovala jako úřednice. Podala si žádost na další studium v SSSR, to sice nevyšlo, ale ministerstvo školství jí nakonec umožnilo studium v čínském Pekingu. V letech 1952-1954 tam absolvovala 4 semestry jazykového kurzu čínštiny a následně v letech 1954-1959 vystudovala na lidové univerzitě dějiny Číny.

13. ledna 1959 Dunn požádal o vízum do Československa a zároveň požádal o uzavření sňatku s Emílií Porubcovou. Jeho žádosti bylo vyhověno a po příjezdu do Československa (13. října 1959) se 28. října 1959 konala jejich svatba. Zpočátku nikde nepracovali, bydleli u rodičů Porubcové, nyní již Dunnové. Hned po jejich příjezdu začalo důsledné prověřování obou ze strany StB a na oba byl založen pozorovací svazek. Dunn neměl žádné americké doklady a StB si ověřovala, zda není agentem americké rozvědky.

Dunn si v listopadu 1959 podal žádost o československé státní občanství a v připojeném, již výše zmíněném životopise též napsal, že v roce 1953 pomocí repatriační komise v Koreji přerušil veškeré spojení s USA a jeho jedinou touhou po celých osm let bylo žít i nadále v socialistické společnosti. Zároveň žádal o změnu svého jména a příjmení na Ján Dan a též jeho manželka měla mít příjmení Danová.

Občanství získal v roce 1960, ale změna jména a příjmení nebyla povolena.
Dunnová nastoupila 15. dubna 1960 na pedagogickou fakultu v Prešově. Tam se pokoušel získat místo i její manžel jako učitel angličtiny, ale údajně pro neznalost slovenštiny nebyl přijat. V Prešově bydleli na ubytovně v jedné místnosti, tehdejší plat Dunnové činil 1.030,- Kčs měsíčně. Už v srpnu 1960 se jim narodila první dcera, v listopadu 1961 dvojčata (dcery) a v listopadu 1962 další dítě, tentokrát syn. Stále žili v jedné místnosti na ubytovně, Dunnová na mateřské dovolené a Dunn bez práce. Až v roce 1964 konečně získal své první zaměstnání – práci dělníka, který na směny pálil cihly v Severoslovenských cihelnách v Žilině. Dunnová v tom roce již také pracovala, a to na tamní Vysoké škole dopravní (VŠD), kde působila na katedře marxismu-leninismu. Dle poznatků StB se Dunn cítil méněcenný, stranil se lidí a stále neuměl slovensky.
V roce 1965 konečně dostali od VŠD normální byt na Hlinách v Žilině.

Celé roky byl Dunn s rodinou monitorován StB, sledován byl na pracovišti i v místě bydliště, ale až do roku 1976 pro něj neměla využití pro své potřeby.
Tehdy Dunn změnil zaměstnání a začal pracovat jako brusič v Závodech valivých ložisek (ZVL) v Bytčici, cech 8. StB neuniklo, že i po 17 letech mu slovenština dělala velké problémy, ale informátoři ani vlastní sledování nepřinesli k jeho osobě žádné negativní poznatky.

Situace k využití Dunna nastala, když ochladly vztahy mezi ČLR a SSSR. 1. září 1976 při setkání s orgány StB Dunn přislíbil spolupráci ve věci získávání informací na Zastupitelském úřadě Číny v Praze, jenž pak čas od času i s manželkou navštěvoval.

Jedna z poznámek ze svazku StB změněného z pozorovacího na svazek spolupracovníka - důvěrníka, s krycím jménem „Zajatec“ uvádí: „Pracovníci ZÚ ČLR v Praze pak zasílali na jejich adresu závadné časopisy, které jsou ostře zaměřené proti socialistickým zemím, zejména SSSR.“ Dunnová od té doby též fungovala jako „důvěrník“ s krycím jménem „Knihovník“. Za tyto služby byli oba odměňováni v řádech stokorun, včetně úhrady za výlohy s cestováním ze Žiliny do Prahy.
V květnu 1985 byl svazek důvěrníka „Knihovník“ (Dunnová) a v červenci 1985 svazek důvěrníka „Zajatec“ (Dunn) po schválení uložen na pět let do archivu vyhodnocovacího a statisticko-evidenčního oddělení (VŠEO) Správy SNB Banská Bystrica. Zdůvodněno tím, že oba důvěrníci StB ztratili možnost styku s pracovníky ZÚ Číny v Praze a písemný kontakt do Číny.

John Roedel Dunn zemřel 1. ledna 1996, Emília Dunnová pak 9. prosince 2000. Oba jsou pohřbeni na tzv. starém hřbitově v Žilině na Slovensku.

To je konec příběhu o jednom člověku, který zradil svou vlast, rodiče, sourozence a přátele a vyměnil to všechno za život v komunistickém „ráji“, za život plný sledování a strachu. Jedinou radostí mu snad byly jeho čtyři děti a snad došlo na sklonku jeho života i k pokání a shledání s dávnou minulostí a vším, co k ní patřilo.

Hodně odlišný je osud amerického zrádce Glena Roye Rohrera, aka Jana Veselého aka Jana Vedry. Ve své době byl hodnocen jako nejlepší americký rozvědčík, který se dostal do rukou československé StB. Jeho „dobrodružný“ příběh v Československu začal 16. srpna 1965. O tom už jsem ale v minulosti psala a možná napíši něco víc zase někdy jindy.

Hana Catalano, leden 2012