hlavna stranka

Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2008
 http://www.svedomi.cz/ze_svedomi.htm

  O diktatuře v sametu  

   Jára Meců

Připomínat v sametové diktatuře výročí vydařené únorové revoluce krvavé, patří ke komickému obrazu naší současnosti. Jsme lidé veselí, lidé pivní a žel z velké části i lidé bez paměti. Někomu rozum vymývá alkohol, jinému přesně cílená propaganda. Tak bylo za všech režimů a tedy - nic nového pod sluncem. To staré moudro - Chceš-li rozumět přítomnosti - uč se poznávat minulost, už nikoho z dorůstající internetové generace neinspiruje. K přemýšlení o lidské společnosti, o kvalitě nebo úpadku demokratického řádu, o demokracií s podobou chameleóna ani k úvaze o diktatuře maskované demokratickým hávem apod., k takovému myšlení už cesty, ba brzy ani pěšiny nepovedou. S občanem naprogramovaným žádný vladař neměl problémy. Miliony lidí naprogramovaných pro německý nacionální socialismus fanaticky tleskalo svému vůdci Adolfu Hitlerovi. Miliony lidí naprogramovaných pro stejně krvavou a nemilosrdnou diktaturu fanaticky tleskalo Džugašvilimu - generalisimu Josefu Stalinovi.

Víme, že právě a jen takoví naprogramovaní lidé šli do válek a revolucí. Mají největší podíl na nekrvavějším, na nejbrutálnějším století lidských dějin. Dnes po porážce režimů s naprogramovanými a zcela zmanipulovanými občany opatrujeme vojenské hřbitovy, mohyly vítězů i poražených. Jen u hrobů nejčerstvějších, u hrobů odcházejících generací, u hrobů posledních pamětníků někdy vzpomeneme na časy ve kterých pro svobodu a demokracii nasazovali své životy pro to nejvzácnější co člověk má. Pro právo svobodně myslet, pro právo svobodně mluvit, tvořit, psát i zpívat.

V zapomínání na minulost ztrácíme schopnost jí porovnávat se současnosti. O jaká práva jsme v boji s diktaturou tenkrát usilovali? Jen s paměti o minulosti můžeme soudit zda jsme těchto základních lidských a občanských práv v dnešní demokracií dosáhli. Zda nám někdo znovu nezakazuje chodit v průvodu ulicemi měst, zda nám někdo znovu nezakazuje právo na protest, na právo shromažďovací nebo dokonce právo na vlastní písně.

Jenom když víme co nám zakazovali v diktatuře můžeme hodnotit kvalitu nebo slabost demokratického režimu. Režim, který zakazoval protestní průvody a dokonce i písně, takový režim vždy zapáchal. Nástup těžkooděnců proti hloučku mládeže s písněmi je výsměchem svobodě. Jenom lidé obeznámení s minulosti mohou demokracií hájit a rozeznat ty, kteří z občanských práv a svobod pozvolna a velmi prohnaně odkrajují. Vždyť i bolševická, krvavá a šibeniční diktatura, dnes už téměř něžně nazývaná totáčem, měla své vábničky, svá rafinovaná kouzla jimiž oslepovala i ohlupovala důvěřivé a snadno zmanipulovatelné občanstvo. Obalovala se sametem, rehabilitovala nebožtíky, které připravila o život a pod.

Je všeobecně známo, že k sametové diktatuře patří nepostradatelní lakýrníci sametové opozice, sametoví konstruktivní kritici a celá plejáda vždy čilých přicmrdů. Tito čiperní přicmrdové v roli politiků sametové diktatury se navzájem osočují i proklínají a jejich komediální role je všeobecně známa. (Nedávno například v kabaretním dějství při volbě hlavy státu.) K velkým dějům se tito kabaretníci vyjadřují jen roztřesenými hlasy nebo zaťatým mlčením. K porušování občanských práv, porušování mezinárodního práva, k okupaci nebo invazi do vnitřních záležitosti civilizovaných, nikoho neohrožujících států. Proti takovým činům dobře placení přicmrdové a zákonodárci neprotestují. Slovník agresorů je zde zcela srozumitelně i slovníkem jejich přicmrdů. Ti (pro udržení kariéry), zdůvodní a obhájí každou agresi, každé porušování občanských práv. Poslední otřesný případ má jméno KOSOVO. V neděli 17.února vyhlásilo Kosovo svou samostatnost. Některé státy jej uznaly, jiné nikoliv, další vá­hají. Tisk přiznává, že svět se rozdělil na příznivce a odpůrce uznání kosovské nezávislosti. Obhájci mezinárodního uznání Kosova zpravidla uvádějí dva hlavní argumenty: Kosovo je převážně albánské a albánské obyvatelstvo si samostatnost přeje a samostatnost Kosova je v souladu s právem národů na sebeurčení. Oba tyto argumenty jsou mylné. Při posuzování tohoto mezinárodního zločinu (a souhlas s odtržením Kosova od Srbska je souhlas se zločinem), se bez zaujatostí držme logiky a historie.

Velmi srozumitelně a se ctí historika nám pravdu o Kosovu podává v LN. 21.2.2008 historik Jan Rychlík v úvodníku výstižně nadepsaném "Kosovo na cestě k velké Albánii." K posouzení událostí třeba vědět, že albánská přítomnost v Kosovu je především následkem války mezi habsburskou monarchií a Osmanskou říší (Tureckem) na konci 17 století: srbské obyvatelstvo během této války povstalo v Kosovu proti Turkům a když válka skončila kompromisem a Kosovo bylo Turecku vráceno, přestěhovala se část Srbů z obav před represáliemi do dnešní Vojvodiny. Osmanské úřady pak Kosovo částečně dosídli albánským kmenem Ghegů. Samotné etnické složení kosovského území, ale právě proto nemůže být důvodem ke změně hranic. Mnohem důležitější jsou argumenty historické. Kosovo patřilo ke středověkému srbskému státu, který zanikl v 15. století. K novodobému Srbsku patří od r. 1912 respektive (de jure) 1913, tedy necelých sto let. To jistě není mnoho, píše historik Jan Rychlík, ale je třeba vědět, že autonomní Srbské knížectví vzniklo teprve ve dvacátých letech 19. století a jeho úplná nezávislost byla uznána až roku 1878: K Albánii nepatřilo Kosovo nikdy! Historické argumenty proto hovoří jasně ve prospěch Srbska.

Pokud jde o druhý argument, tedy o údajné právo na sebeurčení, je třeba rozlišovat mezi situaci, kdy se odtrhává národ, aby vytvořil vlastní národní stát, a odtržením menšiny, která již jinde svůj národní stát má. První případ je legitimní, protože každý národ má právo na vlastní stát. Takový stát může být vždy jen jeden. V případě Kosova jde tedy o odtržení území s cílem vytvoření Druhého albánského státu. To je ale nelegitimní a vymaká se to právu národa na sebeurčení. Vysokoškolský profesor historie Jan Rychlík v závěru článku z něhož jsem citoval píše:

"Jisté je, že uznání samostatnosti Kosova je nebezpečný precedens, kterým jsou zpochybněny všechny dosavadní mezinárodní úmluvy počínaje helsinským paktem z roku 1975, který stanovil zásadu nepřípustnosti jednostranného měnění hranic." Nic z toho co jsem zde uvedl nezazní od řečnických pultíků výše jmenovaných politiků-přicmrdů. Odhlasují vše co přijde z výšin nad nimi. Vzájemné tahanice, spojené s hrubostí i laškováním nechť nás nemýlí. Všímejme si výsledku. Všímejme si "odkrojovačů" z mezinárodního práva. Všímejme si kdo nám ukrajuje z Ústavy a z občanských práv. A neříkejte, že takoví v naší radobydemokracií neexistují.

Je čtvrtek 28. února 2008 a z tisku se dovídám, že "Plzeň se chystá na pochod neonacistů." Neonacistů? Kde se vzali? Kdo a komu dal právo takto označovat českou mládež?

Kdo jim bere občanské právo projít městem a říci svůj názor? Proč ta bombastická zastrašovací kampaň v médiích proti mládí, které se nesmí vyjádřit ani shromažďovat? Jak snadné vymývaní mozečků prostoduchým čtenářům. Stačí zamávat strašákem pravicového extremismu a na pokojný průvod poštvat ty pravé ochránce demokracie - anarchisty! Prostý občan se ani nedoví kdo vlastně chtěl projít kouskem plzeňské ulice. Účastníci už týden předem dostali nálepku: PRAVICOVÍ EXTRÉMISTÉ !

Světe zboř se! Občané zalezte do sklepů. Plzeňskou ulici chce projít skupina, možná sto, možná dvou stovek převážně mladých lidí! A v tisku 28. února bubnová palba lží jako tenkrát ve Vítězném Únoru v roce 1948. Čtěme společně. "Na radnici v Plzni zasedne v poledne krizový štáb. Z ulic trasy pochodu zmizí zaparkovaná auta, popelnice a další předměty. Dopravní podniky přeruší v případě potřeby provoz. Policie, která varuje před konflikty neonacistů a jejích odpůrců, uvolní tisíc příslušníků." Nasadí vodní děla, obrněné transportéry a vrtulník", řekl primátor Pavel Rödl. Nám pamětníkům, kdysi usilujícím o občanská práva v režimu nemilosrdné diktatury, po přečtení takové zprávy nezbývá než obrátit oči k nebi a hlasem velikým volat:

"Ó Pane, kéž nás všechny při zdravém rozumu zachovati ráčíš !"


Jára Meců, 28. února L.P. 2008

hlavna stranka